| Jestliže mám uvést pravou příčinu, jakým řízením osudu jsem se stal radioamatérem, musím popravdě říct, že příčinou, tou prvotní, byl výstřel z houfnice ráže 122 mm ve vojenském prostoru Brdy, kóta Felbabka, přibližný čas 22:00 hod. Byla to děsná pecka, dodnes vidím, jak se to celé vzepjalo, vychrlilo jiskry a zaburácelo. V tu chvíli jsem si co vojenský novic cvičený na miřiče uvedené houfnice řekl: „Tak tohle už nikdy!!!“ Od miřidel a obsluhy houfnice jsem se vylhal nadřízenému tak, že jsem mu poskytl nepravdivý údaj o tom, jak jsem se před vojnou zabýval radioamatérskou činností. Jeho reakce byla krátká ajasná: “Vojíne, přeřazuju vás do poddůstojnické školy k výcviku radiotelegrafistů. Ti už dva měsíce cvičí morse, takže pokud je nedohoníte a do měsíce s nimi neabsolvujete úspěšně zkoušky na třetí třídu, nezbudou pro vás už ani ta miřidla!“ …. V dovětku už jen tolik. S telegrafním klíčem a bzučákem jsem ráno vstával a večer usínal, na první bažantskou vycházku jsem šel po pěti měsících základní služby a zkoušky jsem udělal jako jeden z nejlepších. Jestliže nouze naučila Dalibora housti, mě hrůza z houfnice naučila telegrafii. Podotýkám, že moje znalosti o rádiu byly do té doby omezené na radiový přijímač Tesla Populár a jeho obsluhu, který jsem znal z domova. To, že jsem sepo zcela běžném, všem radioamatérům známém vývoji dopracoval k vlastní koncesi, to mají na svědomí dva Ivanové. Ten první OK1PR, mě seznamoval se základy a taji radioamatérského konání a já jsem se s ním poznal dík své zvědavosti, když jsem při večerní procházce Pískem uviděl ošuntělý krámek s nadpisem „Zelenina“, který už dávno zeleninou nebyl a z jehož výkladní skříně na mne pokukovalo jakési tajemné, načervenalé světýlko. Dodal jsem si odvahu a vstoupil. V téměř naprosté tmě zářila stupnice RXu Lambda 5 a před ní človíček, naprosto a zcela zaujatý poslechem a laděním. No a tohle musí každého trochu technicky hloubavého člověka uchopit! To se tedy stalo i mně. Ivan se mi věnoval docela dost a poskytoval mi prvotní zázemí v oblasti problematiky, kterou s sebou radioamaterská činnost nese. Byl jsem uchopen a unášen tajemnem neviditelných signálů a dálek. Profese vojenské základní služby mi v tom technicky hodně napomáhala neb mi bylo dopřáno obsluhovat takové spojovací skvosty té doby, jako byly R 108, RM-31, Třinec, R 118 a R 102. Další ostruhy už jsem získával na kolektivní stanici OK1KUH v Táboře. Tam jsem se potkal s druhým Ivanem OK2MW, který mě už co mnohem zkušenějšího technika a operátora RO přesvědčil, abych si udělal na krajském Svazarmu zkoušky PO a poté získal na žádost vlastní koncesi a tedy i svůj vlastní volací znak. Zkoušky jsem absolvoval vcelku dobře včetně odpovědi na technicky rafinovanou otázku, co si myslím o agresi USA v Korei, ale i přes tuto překážku jsem se lehce přehoupl a vysloužil si ostruhy Provozního Operátora. Pak už stačilo navázat během 6ti měsíců 300 QSO a požádat si o koncesi. V roce 1965 jsem se stal koncesionářem OK1APY. Byl jsem pilný v navazování spojení, vysílal jsem na vlastnoručně postavený vysílač v inkurantu EK 10 a poslouchal na MwEC, což byl docela dobrý inkurat, ale s malým kmitočtovým rozsahem, nicméně v tu dobu mezi radioamatéry velmi ceněný. Těšil jsem se ze své radioamatérské práce, ale moje radost neměla mít dlouhého trvání.. Blížil se totiž rok 1968. Rok, který sliboval jakous takous svobodu jednání a který po okupaci „spřátelených armád“ vyseparoval společnost na ty se kterými je třeba počítat a na ty, na které je nutno definitivně zapomenout. Vzhledem k tomu, že jsem i nadále nazýval okupaci pravým jménem a nehodlal jsem na tom nic měnit neměl jsem nejmenší šanci být radioamatérem koncesionářem. Ještě donedávna jsem měl archivované písemné vyjádření z Krajské správy SNB … cituji : “Není v zájmu státu, aby jste byl držitelem povolení k přechovávání a provozování vysílacího zařízení“. Tečka. Svůj osud jsem zpečetil tím, že jsem nevyplaceně tento dopis vrátil odesílateli se slovy:“ Můžete mi vzít hračku, nikoli však smysl pro hru.“ Ať už ta doba byla jaká byla za jedno jsem jí vděčný. Za poznání. Někdy ti, o kterých jsem se domníval, že jsou bezcharakterní jedinci neustoupili od pravdy a i za cenu ztráty zaměstnání nazývali věci tím, čím byly. Potkal jsem je později v civilu a nezdálo se mi, že by ztráty svých vysokých vojenských postů až tak litovali. Opouštím léta minulá a přeskakuji 22 let zákazu. Po roce 1989, kdy mi povolovací orgán vydal ze „svého šuplíku“ složku, která mě vedla na černé listině, jsem se opět přihlásil ke zkouškám na třídu „C“ a po té až na třídu „A“, která je mi dnes při novém dělení v podstatě k ničemu, snad jen k tomu, abych cítil osobní uspokojení, že na to mám. Opět a znovu mezi přáteli stejného zájmu, doháním to, co jsem ne vlastní vinou, zameškal. Opět a znovu se svým volacím znakem OK1APY, který bych nevyměnil za nic na světě. Snad už nepřijde doba, kdy bude pro práci „ v éteru „ nutné zodpovídat otázky typu „S kým na věčné časy „ a podobně ? Jen to dělení lidí mi zůstalo. Jsem po některých zjištěních a odhaleních opatrnější ve výběru opravdových přátel a toho, co komu ještě řeknu a co už ne. Přeji Vám, kdo čtete tyto řádky hezký den a mnoho krásných QSOs. Samozřejmě, rád se s Vámi potkám na pásmech VY 73 .. Petr |